Tento rok prošlo tvrdým výcvikem pět učňů, ale jeden z nich byl nachytán v posteli s dvěma dcerami velitele tréninku a bez milosti popraven. Zbývali jsme tedy čtyři – Damian, Clara,Rox a já. Velké černé dveře z bytelného dřeva byly prozatím zavřené, ale už tomu tak nemohlo být dlouho.
Brzy jsem měl přijít na řadu. A děsil jsem se toho. Teď. Teď to přišlo. Tiché zaskřípání, pak panty zavrzaly a dveře se do temné komnaty, zdánlivě bez cizí pomoci, otevřely.Nasucho jsem polkl, v prstech sevřel dýku a nejistým krokem vešel dovnitř. Dveře se za mnou zabouchly a já zůstal ve tmě. Mé oči si rychle přivykly a rozeznal jsem nejasný obrys postavy přivázané ke křeslu a s pytlem přes hlavu. To je všechno? Stačí jen toho člověka zabít a hotovo? Nějak se mi to nezdálo.
Rychlým krokem jsem přešel ke křeslu a prudce svázanému strhl pytel z hlavy. Ne. To ne. Páteří mi projel mráz a hlavou mi bleskla myšlenka na to, že Damian přece nevyšel z místnosti. Myslel jsem, že odešel jinudy, ale dle všeho jsem se šeredně zmýlil. Damian na mě upíral vyděšený pohled, hnědé oči měl plné slz. Horečně jsem těkal pohledem po jeho tváři a hledal vysvětlení. Studenými prsty jsem pomaličku zvedl dýku a polkl. Tohle dokážu, musím to dokázat. Ale tělo mě neposlouchalo. Odhodil jsem zbraň a začal svého přítele rozvazovat. Znovu zaskřípaly dveře. Společně jsme se otočili, připraveni rvát se o naše malé a dost mizerné životy. Slabě jsem přejel třesoucí se rukou po Damianově.
,, To je ale překvapení, " zabroukal kapitán a potměšile si nás prohlížel. Pohled jsme mu opláceli, dva vzteklí psi zahnaní do kouta. Kapitán se uchechtl a v ruce mu zaplála pochodeň. Až pozdě mi došlo, čím jsou napuštěny tapety na stěnách.
Damian sevřel moji ruku v jeho. Odmítali jsme vydat hlásku. Pochodeň dopadla na podlahu a místnost zazářila. Zabořil jsem tvář do přítelovy hrudi, abych neslyšel kapitánova slova o naší slabosti. Nevnímal jsem spalující žár ani dusivý kouř, nevnímal jsem bolest zachvacující mé tělo. Vzpomněl jsem si na bájné fénixe, posvátná stvoření.
Ale oheň byl všude a z našeho popela žádný fénix nepovstal.
I. kategorie, téma CO VŠECHNO UMÍ PODZIM, napsal Jáchym Čapla ze septimy (3. místo)
Pan Podzim se do naší bytovky přestěhoval jednoho krásného, barevného a slunečného dne začátkem září. Měl na sobě oranžový kabát, který mu padl, jak nejlépe mohl, v jedné ruce kufr, v druhé ruce hůl, o které si však myslím, že ji nepotřeboval, i přes svůj věk, že ji měl jen jako doplněk,a vykračoval si do schodů svižnou chůzí.
Zrovna jsme se chystali ven, takže jsme měli otevřené dveře od bytu, když šel kolem. Pozdravili jsme se, seznámili...všechny tyto typické věci, které se dělají, když potkáte někoho nového. Ale bylo to jakési jiné, jakési důvěrné.
Po chvíli nás pozval na návštěvu do svého nového bytu, který už byl nachystaný na jeho příchod. Změnili jsme plán a souhlasili s tím, že k němu přijdeme. Vyšli jsme o patro výš a vtom se začaly dít věci. Nikdo z nás nečekal, že si pan Podzim sundá před dveřmi botu, hodí klíče na zem, nohou je zvedne a ve stojce hbitě odemkne dveře. Poté se zase postavil, otevřel a pustil nás dovnitř.
Jak tam to vonělo... Pan Podzim nepochybně uměl vařit. Byli jsme tak udiveni, že jsme ani nestihli vnímat, při jakých příležitostech se nám dokázal pochlubit svou šikovností. Krásně zpíval, uměl pískat, na zdech měl pověšené obrazy své vlastní tvorby, na kanape si sedl tak, že udělal salto dozadu a my jen zírali.
Nejvíc se mi však do mysli zapsala jeho následující věta:,, A to netušíte, co všechno ještě umím...
II. kategorie, napsala Viola Štrajtová (4. místo)
Otevřela drobnou krabičku na stole. Její vyřezávaný povrch ji zaujal hned, jakmile vstoupila do pokoje, který byl plný stejně nevšedních věcí. Vzala obsah krabičky do ruky a zmateně se zeptala:
,, Proč tu máš listí?" Odpovědí jí bylo jen smutné pousmání. ,,To jsou vzpomínky," odpověděla.
Zvedla tedy jeden list do vzduchu a zamávala jím:,, Co je tenhle žlutý za vzpomínku?"
,,To je z parku v Hradci, víš, jak jsem tam bydlela a v září jsme se stěhovali." Pokusila se jí krabičku opatrně jakoby mimoděk vzít z dlaně, marně.
,,Ten si pamatuju, tam byla ta pěkná kašna. Když jsem u vás tehdy byla, hodilas tam korunu."
,,A pak mi nezbývalo na autobus, tak jsem ji musela zase vylovit."
Zvedla do ruky druhý list. ,,A tenhle hnědý?"
,,To jsem v říjnu potkala tebe, tehdy v Praze. A pak jsme šly tou tmavou uličkou. Tehdy jsem ještě mívala strach, ale jak jsem si zvykla, stačí mi pepřák."
Obě se posadily na pohovku. Okno chvílemi přidušeně bouchalo, venku foukal vítr. Každou chvíli to vypadalo na déšť. Ospalé šero v pokoji přímo zvalo ke spánku. Ve vyřezávané krabičce zbyl poslední list.
,,Co tenhle červený? To je vzpomínka na co?"
,,V listopadu umřel táta."
Pokojem se ozvalo klapnutí víka. Zvláštní, co všechno umí podzim.
