Zdá se vám úvodní věta jako něco, na co by po hodině hraní si s různými kroužky našlo odpověď každé malé dítě? A přesto tato otázka a jí podobné zaměstnávaly partu nadaných studentů a akademických pracovníků skoro celý týden. Bádání a primární výzkum, jako je třeba právě pozorování neobvyklých jevů, je důležitou součástí vědy. Vždyť třeba objev kvantového tunelování se před čtyřiceti lety zdál naprosto nevyužitelným a dnes za jeho pomoci stavíme supervýkonné počítače. Mimochodem, za tento výzkum byli letos ocenění jeho autoři Nobelovou cenou za fyziku.
A inspirováni tímto se mohli účastníci VYDRY pustit do práce. První hodiny se snad od přístupu malých dětí moc nelišily. Házeli jsme do vody prstence různých tlouštěk, materiálů nebo velikostí děr. Měnili jsme velikost výšky, ze které je pouštíme, i rozměry nádoby. Než jsme se ale mohli posunout k systematickému měření, bylo třeba vyřešit překážku, kterou byl náklon prstenců vypuštěných jen tak z ruky. Po několika neúspěšných prototypech jsme navrhli funkční kolébku z drátků, která stabilizovala prstence ve vodorovné pozici a dala se používat vícekrát za sebou. Abychom samotný výtrysk zachytili (trval jen desítky milisekund) a dokázali jej analyzovat, museli jsme využít techniky. A myslím, že pohled na náš stativ z plastelíny a pinzety by vydal na samostatnou kapitolu.
Protože u vědecké práce ubíhá čas rychleji než ve škole (na čemž jsme se jednomyslně shodli), blížil se závěrečný prezentační den a konference. Měli jsme tedy napilno, abychom stihli změřit nějakou korelaci jako výstup naší urputné práce. Nakonec jsme ze záběrů natrackovali (rozuměj: v programu zanalyzovali) závislost výšky výtrysku na různých velikostech díry u prstenců s podobnými parametry pouštěných z konstantní polohy. A přestože chyba byla téměř astronomická, vyšly nám realistické hodnoty. Z těch sice zatím nejde vytvořit v grafu predikci, ale poskytují dobrý rámec pro budoucí měření.
Předposlední den soustředění pak byl zasvěcen prezentování a trénování soft skills a měl za cíl nás připravit na výstup před ostatními týmy, které řešily jiné úlohy. Kromě nich byli pozvaní i bývalí účastníci turnaje a vědci z FZÚ. Ten den jsme se kupříkladu dozvěděli, co je to Otvírák a Zavírák a jak pomocí nich zaujmout publikum. Zlatý hřeb VYDRY se nám povedl parádně, dařilo se nám odpovídat na zvídavé otázky a stanovit směr, kterým by se mohla práce na této úloze dále ubírat. Vyzpovídali jsme členy ostatních týmů a dali si skvělé občerstvení i se slavnostním dortem k 10. výročí VYDRY.
Celé soustředění ale nebylo jen o řešení badatelských úloh. Doprovázely ho exkurze po ústavu, náročné matematicko-fyzikální přednášky anebo třeba noční procházka po Pražském hradě, romanticky zahaleném do podzimní mlhy. A kdyby vás to zajímalo, ubytovali nás v čtyřhvězdičkovém penzionu a na obědy i večeře se chodilo do restaurace, takže nám byly k výzkumu vytvořeny ideální, až laboratorní podmínky. Když všichni unavení, ale spokojení z VYDRY odjížděli, měl jsem radost nejen ze smysluplně stráveného týdne. Vždyť to nejdůležitější zatím zůstalo nepovšimnuto. Jsou to lidé, se kterými jsme tento intenzivní týden prožili, inspirovali se navzájem a užili si společně strávený čas. A to nejen při práci na úlohách, ale i při zábavných improvizačních večerech, které jsme si sami zorganizovali. A s důvěrou, že se s těmito super lidmi potkám třeba ještě na příští VYDŘE, se můžu svědomitě pustit do řešení dalších úloh Turnaje Mladých Fyziků.
Víťa Holoubek
PS: Možná stále čekáte na odpověď na první otázku. Chcete, abych vám vysvětlil, jak přesně celý jev probíhá. Ale proč čekat? Až se naskytne příležitost, zkuste to sami. Třeba objevíte něco, na co jsme ani my nepřišli…