Prázdniny skončily a my, žáci z různých tříd a škol, jsme 2. září usedli do lavic s pocitem, že neznáme z nových spolužáků skoro nikoho. První den nám bylo oznámeno, že se to změní a to na adaptačním kurzu. Ten ale proběhl až třetí týden od začátku školy, takže jsme se už trochu dokázali seznámit, i když jsme věděli o každém nejspíš jen jméno. Přesto “Adapťák“ svůj účel splnil a myslím, že se všichni známe o dost lépe. A jak to tam vlastně vypadalo…?
Na adaptační kurz jely třídy 1. A a 1. AO pod dohledem pana profesora Homoly a třídních profesorek Pokorné a Kmentové. Hned po příjezdu a krátkém představení jsme byli rozděleni, holky do budovy a kluci do chatek. Po vybalení věcí jsme se všichni sešli v hlavní budově / jídelně, kde jsme si vyslechli přednášku o bezpečnosti a pravidlech. Následovala večeře, potom seznamovací průzkum, kdy jsme poprvé nějak lépe poznali své spolužáky a po něm první hra, která byla samozřejmě založená na běhání, takže jsme všichni šli spát unavení.
Druhý den po snídani jsme zase vyrazili vstříc seznamovacím hrám. Čekaly nás první čtyři hry v náhodně vybraných týmech. Po obědě jsme měli 2 hodiny volno a pak následovala další běhací hra, při níž hrála písnička asi tak 20x a hádám, že některým ještě teď hraje v hlavě pořád dokola „ jaro, léto, podzim a zima.“ Po večeři jsme měli další průzkum, tentokrát o empatii. Psali jsme odpovědi na otázky, ale podle toho, co si myslíme, že by napsali ostatní.
Třetí den jsme hráli další várku čtyř her, při kterých byl většinou některý člen týmu smyslově omezen (zavázané oči šátkem). Častým zákazem u skoro všech her bylo, že se nesmí mluvit. Po obědě a odpoledním odpočinku jsme dostali za úkol jako třída postavit most ze dřeva a papíru, po kterém pak mělo přejet RC auto. A jak to dopadlo? Třídy se snažily a členové týmů spolupracovali. Nemůžeme ale říci, že by některá třída vyhrála, takže za mě vyhrály obě. Poslední večer se hrálo několik super společenských her, které si všichni užili.
Poslední den ráno jsme si sedli do kruhu a pár slovy vždy shrnuli, jak nám adaptační kurz pomohl, co si myslíme o třídě a popřáli si, ať nám ty 4 roky vydrží náš nový úžasný kolektiv. Následoval oběd, pak loučení a odjezd zpět do Bučovic.
Mohu s jistotou za všechny říci, že jsme si adaptační kurz užili, mezi spolužáky si našli nové kamarády, získali nové zkušenosti a informace. Jak zaznělo na začátku školního roku „přátelství ze střední je často na celý život“…Možná, že to bude přeci jen pravda.
Jakub Šidlík, 1. A