Do Prahy se naše výprava dostala po jedenácté hodině, a tam se rozdělila na dvě skupiny. Jedna šla navštívit Valdštejnskou zahradu a druhá se šla ubytovat. Bydleli jsme na Masarykově koleji v Dejvicích, čímž jsme si vyzkoušeli spaní v kůži vysokoškoláka. Když se naše skupina vypravila do Valdštejnské zahrady, uvítala nás milá průvodkyně. Do Senátu nás sice nepustili, ale prošli jsme se zahradou, obdivovali výří voliéru, tajnosti v dlouhé stěně podél saly terreny, ale nejvíc nás zaujali pávi, kteří se promenádovali po nádvoří, a ryby, jež pózovaly jako modelky na okraji zahradního jezírka.
Rozchody na jídlo byly vždy velice příjemné, ovšem co si chcete vybrat, když cítíte na každém rohu samou dobrotu? Někteří si zašli na svíčkovou, jiní zase na klasiku KFC, ale profesoři si vždycky zlepšili den nějakou chuťovkou z restaurace. Budiž jim přáno, aspoň na nás měli nervy.
Dále jsme doslova minuli Johna Lennona. Paní profesorka Gálová ji moc chtěla vidět, ale ve spěchu profesora Stavělíka jsme ji obešli. Přešli jsme do Resslovy ulice, kde jsme měli domluvenou návštěvu kostela svatého Cyrila a Metoděje. Podívali jsme se do kostela a krypty, kde se schovávali parašutisté za heydrichiády. Paní průvodkyně vyprávěla jako kniha, až nám mnohým naskakovala husí kůže. Její vyprávění o osudu parašutistů, kteří svým činem ukázali světu, že i za protektorátu český národ žije a bojuje, bylo velice emotivní.
Pak už jsme nasedli na MHD, kde se (skoro) všichni naučili jezdit místními tramvajemi (kdo řekl slovo šalina, šel pěšky :D), prošli jsme se po Karlově mostě a vrátili se do Dejvic na kolej. Druhá skupina stihla ještě dobrou kávu na Václaváku.
Středa, 8. září, maturanti vstávají a zmateně bloudí po prostorách Masarykovy koleje, hledajíce společenský sál, kde se podávala snídaně. Jupí, švédský stůl.
Posíleni bohatou snídaní vydáváme se do Národního divadla. Prošli jsme si překrásné prostory nejznámějšího českého divadla, podívali se na základní kameny a usedli do úchvatného hlediště. A dostali jsme se i tam, kam běžný návštěvník divadla nezavítá. Vystoupali jsme až na střechu naší Zlaté kapličky. Ten pohled na Prahu byl okouzlující. Fotografii přikládám.
Pokračovali jsme do historického centra Prahy, prošli malebnými uličkami, slyšeli a viděli jsme v pravé poledne odbíjení hodin na orloji, prohlédli jsme si významné budovy na Staroměstském náměstí. Po obědě jsme doslova nevěřili vlastním očím, protože v Muzeu optických iluzí nebylo nic takové, jak se na první pohled zdá. I profesorská čtveřice se dobře vyřádila v iluzionistickém fotokoutku.
Další naší zastávkou byl Pražský hrad, kde v katedrále svatého Víta byla krásná světelná show díky slunečnímu svitu procházejícímu vitráží oken katedrály. V bazilice sv. Jiří nás překvapila paní vysávající relikviáře, ve Vladislavském sále zase repliky korunovačních klenotů. Prošli jsme se okolo Lorety až k Petřínu. Někteří vyšlapali schody na rozhlednu (299 schodů nahoru a 299 schodů dolů), jiní bloudili v útrobách zrcadlového bludiště. Z Petřína jsme sjeli dolů lanovkou (byl to již čtvrtý dopravní prostředek využitý při našem putování).
Přejeli jsme metrem až na Žižkov, kde jsme měli zamluvenou vyhlídku na noční Prahu ze Žižkovské televizní věže. Naskytl se nám úchvatný pohled na zapadající slunce, v dáli jsme viděli horu Říp, a dokonce i Ještěd. Shlíželi jsme na celičkou postupně se rozsvěcující Prahu.
Před devátou jsme se vraceli do Dejvic, rozběhli se pro něco k jídlu a opět ulehli v postelích Masarykovy koleje. Tentokrát naposled.
Čtvrtek, 9. září, poslední den. Všechno sbalit, nasnídat se a vyrazit na závěrečnou etapu. Všichni poměrně uondaní se pomalu šineme k Židovskému muzeu. Se zavazadly nás tam nechtěli pustit, a tak se pro nás obětoval pan profesor Stavělík a dvě hodiny čekal na ulici u věcí, abychom si mohli prohlédnout synagogy, muzeum a židovský hřbitov.
Myslím, že všechny z nás „dostal“ nekonečný seznam (na stěnách synagogy) jmen lidí, kteří zahynuli při holocaustu. Objevili jsme i jména židovských občanů Bučovic.
Naší poslední zastávkou na putování po Praze bylo Václavské náměstí. Poslední rozchod, najíst se před odjezdem domů a sraz ve 13.45 „u koně“. Ve 14.05 můžeme konstatovat, že jsme v plném počtu a můžeme se přesunout na nádraží.
Nasedáme do vlaku RegioJetu, jen o něco unavenější než před dvěma dny, avšak se spoustou zážitků.
My studenti jsme se shodli, že to byl nejlepší výlet, který jsme za celé studium absolvovali.
I profesorská parta se tvářila poměrně spokojeně. Snad nejen proto, že nás domů vezou všechny.
(PS: O zapomenutí mobilu v KFC, ztrátě peněženky ve vlaku, zabouchnutí kolejových dveří s klíčem v zámku a ztrátě klíčů od pokoje raději pomlčím. Nakonec se vše vyřešilo. Ale vzrůšo to bylo!)
Kristýna Mrázková, oktáva