I přes velké množství času nám poskytnutého k plánování ostré expedice byli jsme nuceni plánovati ji během zhruba pětačtyřiceti minut za spojené hodiny anglického jazyka, ve které jsme překotně domluvili mezi přítomnými členy detaily její. Takto ji naplánovavše, vydali jsme se v pátek ve tři hodiny odpoledne vlakem z Bučovic do Brna, abychom odtamtud poté opět vlakem dostali se do Blanska, odkud pak autobusem jeli jsme do obce Rudice, kde již výprava naše řádně se začala návštěvou za obcí se nacházejícího bývalého lomu na keramické písky Seč, kde nasbírali jsme, jak kázal plán náš, písky barev rozličných, kteréžto do zkumavek jsme uložili, jakož i množství kamenů jiskřivých, které pak nesli jsme po zbytek výpravy ve volných kapsách ruksaků našich.
Poté, co posvačili jsme řádně na dně lomu, vydali jsme se volným krokem na cestu, jelikož stále před námi dálka nemalá k místu noclehu se táhla. Ihned po odchodu z lomu zjistili jsme, že učitelé s námi ještě v lomu byvší s námi již krok nedrží, avšak usoudili jsme, že k parkovišti místo k silnici vydali se, a že tedy nás za dobu nemalou kroky svými svižnými dohoní. Cestu další zpestřovali jsme si odbočkami na rozličné památky a pomníky, z nichž našli jsme pouze jeden, a to pomník Ing. K. Knappa, kde Štěpán svému smyslu pro humor prostor dal (fotografie přiložena). Poté již opět shledali jsme se s vyučujícími našimi, kteří, jak předpovídali jsme, nás dohonit dokázali za čas nedlouhý. S nimi pak pokračovali jsme až do altánu u obce Olomoučany, kde skromně povečeřeli jsme a poté již kroky naše směřovaly k místu noclehu našeho, tedy k pomníku Máchovu, kde již zatmy dorazivše, ležení jsme si chvatně schystali a za poslechu četby z knihy Poklad Černého delfína postupně jsme usnuli.
Ráno pak, skromně posnídavše a sklidivše ležení naše, vydali jsme se na cestu další, kterážto zavedla nás nedříve k Nového hradu stěnám vysokým a bráně uzamčené, kde fotografii jsme sobě pořídili a svačíce vyslechli jsme si kapitolu další z knihy, kterou Štěpán s sebou si nesl. Poté kroky naše k řece a k tunelu železničnímu zavedly nás, jakož i k budovám starým z éry vlády strany komunistické, které ve stavu rozkladu zdály se z velké části býti. Došedše posléze do města Adamov, k rozhodování velkému v naší skupině došlo, tedy zdali až na nádraží vlakové jíti máme, či zdali zastávky vlaku blízké využijeme. Rozhodnuvše se pro možnost první, vydali jsme se Adamovem k nádraží vlakovému, kde, dorazivše, koupili jsme si jízdenky pro návrat do domovů našich a vyfotografovavše se před budovou nádražní, nasedli jsme do vlaku jedoucího směrem do města Brna, zakončujíce tak výpravu naši.
Ondřej Vašíček